Hahnweide 2013

Hahnweide je legenda

Hahnweide je nejhezčí letecký den na kontinentě i když to vlastně letecký den není.

Na Oldtime Fliegertreffen Hahnweide jsem se chystal už v roce 2011. Říkal jsem si, že letět tam svým dvouplošníkem by bylo úžasné. Zaregistroval jsem se na “participanstkém” formuláři na www.oldtimer-hahnweide.de a těšil se. Nakonec přišla nabídka na vystoupení na Slovenském SIAFu na Sliači, takže jsem před studenými němkami a teplým pivem dal přednost Slovensku. Nelitoval jsem ani chvíli, přesto touha letět do Hahnweide zůstala.

Jelikož se tato show koná jen jednou za dva roky, musel jsem chvíli počkat avšak začátkem roku 2013 jsem byl přihlášen jako jedne z prvních. Postupně se ke mě přidal ještě Petr Handlík se svým “Georgem II” T 131 Jungmann z Mladé Boleslavi a následně i pravidelní účastníci z Německa “the Bücker Formation: Artur Düsterhöft, Reinhard Rötzer a Markus Gilch. K nim nakonec přibyl ještě Gottfried Pöninghaus, který nedávno přišel o nádherného Bückera CASA 1.131 když mu po vzletu selhal motor a terén před nimi neumožnil bezpečné nouzové přistání. Škoda krásného stroje, ale oba piloti vylezli bez jedinného škrábance. Když jsem viděl v jakém stavu byl vrak, znovu se potvrdilo co znalci již dávno vědí – jak velmi bezpečné Bückery jsou. Gottfried do Hahnweide letěl svým druhým Bückerem T 131 z nové Polské výroby.

Odlet byl naplánován na pátek ráno. První skok do Německého Beilingers, kde se setkám s ostatními trval 2 hodiny. Beilingers je nádherné letiště s překrásným okolím. Odtud již letíme v rozevřené skupině, kterou vede Artur. Občas se přiblížíme aby fotografové na palubě měli také něco do svých aparátů a jinak si užíváme hodinový let. Přece jen pět dvoplošníků má své neopakovatelné kouzlo. Chce se mi křičet do rádia jaký to máme “wundršén” den a vůbec jaké máme štěstí že žijeme.

V Hahnweide je velmi čilý provoz a po chvíli vyčkávání jednotlivě přistáváme. Kdo tam byl, tak už ví, že přistávat jako krátký je pěkná blbost, první třetina dráhy je nakloněná a éra s vysokým těžištěm jsou pak špatně ovladatelná. Naštěstí jsem byl varován. Rolujeme kolem nekonečné řady historických letounů a teprve teď začínám tušit o čem vlastně je HAHNWEIDE.

Letadla na flight line stojí ve třech až čtyřech řadách, ale nestojí jak jsme zvyklí pěkně rovně. To by se tam nevešla. Takže jako ve svazarmovském hangáru pěkně zavlíknuté křídlo za křídlo. Bückery, Stearmanny, Stampy, Tiger Mothy, Waco, Klemmy, Stieglitzy a další a další v téměř nekonečné řadě. Stovky historických eroplánů. Incredible. Stojím tu jak Alenka v říši divů a vstřebávám tu nádheru. Je to jako smetiště, ale pochopte mne dobře. Když jsem byl kluk, tak smetiště bylo přece plné pokladů a teď je to stejné. Letadla jakoby bez ladu a skladu. Není tu nic co by nebylo unikátem. Na Hahnweide Vás prostě s Cessnou nepustí, není tu dost místa. I krásné Trenéry a Metasokoly dostanou stání až za drahou, takové to tu je.

Co mne trochu zklamalo jsou bezpečnostní limity pro předvádění. Diplay line je 350 metrů od diváků na kraji lesa a minimální výška je 150 metrů. Uznávám, že je naprosto nutné mít safety limity, ale neměly by ničit show a to se tady děje jak zjišťuji druhý den. Malá éra jsou tak daleko a vysoko, že si jejich vystoupení skoro není možné užít. Ale víte co? Ono to nevadí. Hahnweide není letecký den. Je to slet! A ta hlavní atmosféra je tady na zemi. Tím, že můžu být mezi tou hromadou historiků, to je něco… jedinečného a ohromujícího. Když jsem přemýšlel čím to je, tak možná tím, že nikdo z nás tady za to, že tu je, nedostane ani korunu. Všichni tu být chtějí. Tím možná vzniká ta hlubší zářivější aura téhle akce.

Dalším paradoxem je, že každý kdo vlastní historický eroplán si ho hýčká. Když někam přiletíš na letecký den a řeknou ti, že není místo v hangáru, no to bys ses… však víte co. Ale to se nestane. Prostě tahle letadla venku nezůstávají. NIKDY! NIKDY! Teda až na Hahnweide. Dvě noci tu stojí miláčci pilotů a majitelů a ti během večerní párty cedí skrz zuby motlitbu. “Ať je hezky, no když ne hezky, ať aspoň neprší, no když bude pršet trochu nevadí, no víc pršet může, ale ať není nějakej vichr, ale hlavně BOŽE ať nejsou kroupy!

Součástí Hanhweide jsou večerní párty. A tady máme doma co dohánět. Pravda opít se umíme taky. Ale zdejší párty mají zvláštní atmosféru. Zatím jsem to nedovedl definovat čím je to tak výjimečné, ale je. Warbirdy na stojánce jsou nasvícené barevnými světly a k tomu dobová hudba. Na párty plují delfíni (rádiem řízené vzducholodě) a pohoda bez přemíry alkoholu. Je to fajn.

Je čas jít spát – zítra je také den.

Probouzí mne podivné cvakání. V polospánku si říkám co by to mohlo být. Už si uvědomuji, že spím pod křídlem EELE, ale co je to za cvakavé zvuky? Otvírám jedno oko a mžourám do desítky objektivů. Flight line v Hahnweide je od sedmi ráno otevřená veřejnosti a fotografům. Nevím co je zajímavého na ve spacáku zakuklené postavě, ale něco asi ano. Otáčím se na druhý bok a pokračuji ve spánku. Za chvíli mi to ale nedá a vylézám. Je úžasné sledovat, že němečtí fandové chodí kolem letadel, ale bez dovolení se nikdo nedotkne. Nikdo nezkouší pružnost potahu palcem se slovy “mámo vole, to je hadrový”. Je fajn vnímat ten respekt.

Letový program na sobotu je velmi nabitý, ale trochu je degradován tou vzdáleností a výškou. Jednoznačně nejhezčí display měla modrá Sea Fury, jejíž pilot ji skvěle předvedl, ale to neznamená, že by ostatní čísla byla méněcenná. Red Bull přivezl P 38, Corsaira a Cessnu 337 Push Pull. Byly tu Jak 3, bombardovací Hurricane, ale i Michael Carlsson se svým Blerotem XI, pro kterého musel na otočku do Švédska, jelikož týden před Hahnweide poškodil svého druhého Bleriota ve Švýcarsku (samozřejmě oba jsou originály). Michael také úžasně předvedl svého Fokkera DVII. Nevěřil jsem vlastním očím co ten letoun (a pilot) dovede. Obratnost dé sedmičky byla mimo mé chápání. Přemet o průměru třicet metrů, fenomenální stoupavost, tohle že je éro z první světové? Nádhera. Herritage of Flying legends z Hradce Králové přiletěli se třemi AN2 a jejich skupina byla v programu nepřehlédnutelná. V sobotu odpoledne přilétli ze Švýcarska i čeští The Flying Bulls Aerobatics Team na padesátkách a potlesk a aplaus, který sklízeli, ačkoliv ještě nevystoupili, ale pouze provedli průlet, byl ohromující. Nevím zda pokaždé dovedeme docenit jaký klenost tady v česku máme. V zahraniční to evidentně ví, a možná lépe než my.

Euforie z tohoto leteckého setkání ve mě zůstává i měsíc po akci a tak kdo nebyl v Hahnweide, za dva roky se těším na setkání. Pro milovníky starých letadel je to čestná povinnost.