Film star

Kdo by nechtěl aspoň jednou v životě být filmovou hvězdou. Co si pamatuji vždy jsem chtěl lítat, ale být Tomem Cruisem v Top Gunu by taky nebylo od věci. Jednou jako puberťák jsem se náhodou dokonce účastnil konkurzu na jeden film a ač se v něm nelétalo, ale jezdilo na koni, tato zkušenost mne neodradila od toho se občas zasnít, jaké by to bylo být „movie star“.

Po mnoha letech se mi sen splnil a vůbec nevadí, že nejsem hlavním hrdinou filmu, nevadí, že nejsem žádným hrdinou a že se vlastně v tom filmu vůbec neobjevím. Roli totiž dostala Elenka. Bucker 1.131 Jungmann, který mám tu čest létat.

Podzim 2011, přes kamarády vojenské piloty jsem byl osloven zda bych mohl létat s EELE pro nový ruský film. Že se film jmenuje Letci „ljotčiky“ jsem se dozvěděl až později.

Bylo třeba pro film červenou Elenku přebarvit do fiktivního vojenského zbarvení. Patrně měl představovat slavný Polikarpov PO – 2 Kukuruznik. Dobrá tedy, na internetu jsme hledali nějaké vhodné fotky a nakonec jsme se filmaři shodli na zbarvení jež má nyní slovenská PO-2, OM – LML, nebo alespoň velmi podobném. Vzhledem k tomu, že film není žádnou historickou rekonstrukcí, ale komedií, která pouze potřebuje „něco podobného“, tak Bucker v tomto hávu je naprosto dostačující. Chvíli trvalo než jsme našli způsob jak EELE přebarvit aniž bychom jí trvale ublížili. Vzhledem k blížícímu se natáčecímu dni (byl jen jeden) jsme se pustili do práce. Rád bych poděkoval všem, kteří na éru pracovali. Stihli jsme vše včas a tak jediný problém byl s nalepením ruských hvězd, které mi ochotně vytiskl Ondra Kropáček z Chrudimi. Byla zima a tak samolepky nedržely tak jak měly a nepříjemné překvapení bylo na světě. Po zkušebním letu bylo na trupu téměř nic nezbylo. Na křídlech hvězdy zůstaly nepoškozené, ale trup nevypadal dobře. Tak znovu prosím Ondru, ale mezitím už byl čas letět do Nového Města nad Metují LKNM, kde mělo za dva dny proběhnout natáčení. Vzhledem k tomu, že se výrazně zhoršovalo počasí, tak jsme raději letěli hned, aby éro bylo na místě včas. Větší část natáčení měla probíhat digitálně a tak bylo bezpodmínečně nutné tam být i v případě neletového počasí.

Nadešel den D. S kamarádem Tomášem jedeme na místo včas a letiště jsme nemohli poznat. Tolik karavanů na jednom místě vidíte jen v letoviscích a .. a taky teď na natáčecím dni. Moje naivní a romantické představy o filmování měly vzít rychle za své. Že to není jako v klasické hlášce „filmování, chlastání, hérečky, pí….“ No jistě to znáte z černých baronů. Tak přesně takhle to není. Kde se vzaly tu se vzaly davy lidí, kteří něco nosili tam a zase zpět. Všichni běhali a pokřikovali. Catering jak na VIP párty nějaké banky. A ač nám to připadalo jako totální zmatek vše se rychle blížilo k cíli, tedy k samotnému natáčení. Nepříjemné bylo, že foukalo mezi 16 a 24 knoty, ještěže LKNM má dvě dráhy do kříže, ale stejně ten nepříjemný nárazový vítr foukal přesně tak aby to bylo přímo mezi dráhami a téměř bylo jedno, kterou zvolím. Proti větru nebyla žádná z nich.

Režisér dává jasné pokyny: „chci vzlet a přemet“ to je vše. Původně jsem myslel, že by mohli chtít více a já si pořádně zalétám. V těchto podmínkách jsem ale rád, že toho více nechtějí. Vzduch je velmi turbulentní a tak by se mi do nějakých nízkých průletů na zádech moc nechtělo – naštěstí je po mě nikdo nechce.

Jdeme na to. Po důkladném ohřátí motoru roluji na místo vzletu. Tomáš má vysílačku aby mi mohl tlumočit pokyny režie, raději mám na zemi někoho kdo mluví stejným jazykem. Plný vzletový výkon, 160 koní žene letadélko po dráze a ve vzduchu jsme hned, pokračujeme nízkým průletem na kameru a stoupáme na první přemet. Bereme si rychlost 200km/h a už tahám do přemetu. Snažím se aby byl co nejrovnější, ale jak říká klasik, přesný přemet stejně neexistuje, jde jen o to jak hodně je vidět, že je křivý. Snad tedy moc ne. Po rádiu se ozývá Tomáš. Ještě jednou a níž. OK, když níž tak níž. Pod limit stanovený mým povolením vystoupení nepůjdu, ale prostor tu ještě je. Tak znovu to samé a lépe. Konec přemetu vypouštím tak aby to na kameru vypadalo lépe a schytávám mechanickou turbulenci, která se vytváří přes stromy a hangár. To asi nebude vypadat moc dobře, ale co s tím, když je takové počasí. Prý to bylo OK ale raději to dáme ještě jednou „ať je to v kufru“ pořádně a je jistota. Proč ne, jdeme na to. Potřetí a naposledy, prý to stačí vše je v pořádku, teď už stačí „jen“ přistát. Kdo někdy lítal dvouplošníka ví, že boční vítr není přítelem. EELE má v příručce pouze 5kt boční složky, ale jak už jsem řekl jsou tu dvě dráhy a tak se snažím vybrat tu vhodnější, což zjišťuji nejde. Vítr jde přímo mezi a tak přistávám proti větru, jelikož místa je zde dost a provoz žádný. No už jsem zvládl lepší přistání, ale jsme bezpečně na zemi a to se počítá.

Teď nás čeká druhá část natáčení – ta digitální, ale předtím jdeme něco dobrého posnídat do cateringu. Vlastní karavan jako Bruno Ferrari sice nemáme, ale přístup k jídlu ano a tak jsme spokojeni. Za chvíli nás vyrušuje produkce s jestli bychom prosím mohli k letadlu, že nás tam potřebují a že se moc omlouvají, že nás ruší u jídla. Tomu nerozumím za co se omlouvají, vždyť nás zato přece platí. Tak hurá k mašině, je potřeba s ní najet na zelený koberec a za érem vztyčit green screen aby se mohl natočit záběr jako že to letí. U jídla jsme koukali co to tam jeden rekvizitář furt zkoušel na jednom dítku. Velké jednorázové plíny s hadicí. Později jsme pochopili. Hlavní hrdina filmu se bojí létat a je to proto, že když byl velmi malý, jeho děd ho vzal do vojenského dvouplošníku a hned s ním akrobatil. To zase nevydržela klukova střeva a tak to pustil. Proto ta plína s hadicí. Uvnitř plíny je totiž balónek, který se nafoukne a imituje tak naplnění „originálním“ obsahem.

Scéna je připravena, kamerový jeřáb najíždí zvrchu. Pilot sedí vepředu a zuřivě pilotuje, zatímco chlapeček vzadu naplňuje plínu a dle scénáře ječí jako když ho na nože berou. No, své dítě bych do filmu nedal. Na rozdíl od přemetu, který byl hotový hned, se toto točí skoro dvě hodiny. Kluk je velmi trpělivý a mezi natáčením ho přikrývají, jelikož je venku pořádná zima a chudák má holé nohy a vůbec je velmi nalehko.

Na závěr máme ještě focení s herci u letadla a potom ještě krátký fotolet kdy se snímá povrch země kolem letiště aby se dal vložit do digitálních záběrů.

Během chvíle je letiště vyklizené. Zatímco jsme si dali ještě oběd, celý obrovský štáb se přestěhoval na další lokaci. Ještě přemýšlíme zda v tomto počasí letět domů, ale nakonec se kolegy z Aeroklubu NM dohodneme, že tam Elenku nechám a počkám na lepší podmínky.

Filmování je těžká a často nudná práce. Pro mne ne, já si hezky zalétal, ale už tolik netoužím být akčním hrdinou. I když pravda, ten TOP GUN bych stejně bral…