MYSLÍM, TEDY JSEM aneb „Tos pos*al Descarte“

Občas se povede šlápnout vedle (nebo do hov..?) a my to ještě oslavuje a plácáme se po ramenou jak nám to krásně smrdí…

Co mám na mysli? Mysl a myšlení je skvělý nástroj a pokud nástrojem zůstane je to moc fajn. Bohužel mysl už dávno není pouhým nástrojem v rukou lidství, ale je to přímo naopak. Většina utrpení je produkována právě naší myslí.

„Myšlenka na utrpení bolí více než utrpení samotné“

Moderní mysl bych přirovnal ke kladivu, které se z užitečného nástroje nabobtnalo a zmodernizovalo se do podoby sbíječky, která se vymkla kontrole a rozbíjí vše co je v dosahu. Především náš klid, vztahy, zdraví – prostě dobrý život.

„Vymysleli“ jsme spoustu úžasných věcí, které nás dovedou fascinovat, ale vnitřní kvalita a spokojenost navzdory všem vymoženostem nám neroste a skoro bych se nebál říci, že klesá.

Jak je to možné?
Odpověď na tuto otázku by vydala na další článek anebo spíše diplomovou práci…

A do toho vstoupil ještě fenomén „seberozvojové mysli“, kdy ta samá tyranizující mysl dostala „úžasné nástroje jak nám vysvětlit, že nejsem dost. Až budu dostatečně vymeditovaný, vyčištěný, prozářený (laskavý čtenář ať si doplní).

Dalo by se sem přiřadit i něco čemu se dá říkat myšlenkové mraky (egregory) a ve starých textech se tomu říkalo „démoni“. Když máme štěstí a podaří se nám od myšlenkových polí, které se nad aglomeracemi lidí shlukují a sílí, odpojit, můžeme zažít něco, co jsem kdysi zažil po návratu z džungle: To co se mi zjevuje v hlavě jako „nápad“ (od slova napadení) neříkám já. Je mi to „říkáno“, ale v hluku ostatních myšlenek, obvykle nerozeznáme, že to nejsem já ten „myslitel“ a že naše mozky možná nejsou tolik vymýšleči ale spíše přijímači. Obvykle „to“ následujeme bez vědomého rozhodnutí. Ale my nemusíme skočit na „lep“ každému nápadu, každé „myš-Lence“.

Už tu chvíli poukazuji na „něco“ ale kudy z toho ven?

Paradoxně cesta ven vede dovnitř!

Vnímání se v těle, cítit své nohy, ruce, tělo i hlavu jakoby zevnitř, to je cesta, kdy vyrušující myšlenky ať už jsou moje či ne, slábnou a přestávají nade mnou mít moc.

A tak se bratře/sestro zastav na “jen” dva nádechy. Nemusíš meditovat se zkříženýma nohama (ale můžeš). Nemusíš praktikovat hodiny a roky (ale můžeš). Cesta začíná prvním krokem.
Teď. Nádech – výdech.
Vnímám SE.
JSEM

A nic víc potřeba není. Teď je to dobré. A teď taky. A teď taky.

Ano existují momenty „teď“, kdy je to těžké, ale je jich menšina. To „přemýšlení“ o nich je prodlužuje a zvyšuje míru utrpení.

Teď je to dobré.
A teď taky.
A teď taky…

TEĎ rozeznám, zda jen BÝT anebo konat.

A tím se vracím k k Descartovi, který stejně jako Jára Cimrman je pionýrem slepých uliček a ukázal nám všem: „TUDY NE PŘÁTELÉ“!

NEMYSLÍM TEDY JSEM

AHOU
ÓM

Pokud chceš zažít jaké je to „odpojit“ se od myšlenkových polí, tak Himaláje jsou tím místem, kde to jde velmi snadno…