KUKURUKUKŮ

Velká zkušenost

Proč právě velká? Pro pilota Bückeru je prostě Kukuruznik velký, jo pravda lítal jsem i Stearman a ten je taky velký, ale už je to dlouho. Při tom mne napadá, že s Jirkou Horákem si už dlouho slibujeme, že si svá éra nasdílíme.

Když jsem v roce 2011 létal pro produkci ruského filmu “Ljotčiky” (dodnes jsem ho neviděl) a EELE jsme kvůli tomu přemalovali do Ruských barev a dělali, že jde o Po-2, nenapadlo mne, že přijde den, kdy Kukuruznika poletím osobně. Díky Handlíkovcům – Petrovi a Vláďovi, se i toto stalo skutečností.

Další legenda se objevila na českém nebi. Kdo z nás toto éro v dětství nestavěl jako kit? Pravda přímo o Kukuruzniku jsem nesnil, že ho budu moci létat, ale přesto se mi to splnilo a jsem rád a vděčný.

Jak teda lítá? Kdo ještě pamatuje povinnou ruštinu na základní i střední škole, tak vzpomene na výraz “samaljot”. A tak to je. Je to opravdový samolet. Letí to prostě samo. Posez v těžišti a ve předu byl pro mne neobvyklý a zajímavý. Zjistil jsem, že můj zadek je víc zvyklý sedět za těžištěm a tak vizální kontrola kuličky byla žádoucí. Ale tohle éro si z toho nic moc nedělá. Je stavěné na to aby Ivan medvědobijec či Ilja Muromec stroji neublížili svou nadlidskou silou. To ale pro čecháčka může znamenat výzvu. Pro překlopení z jedné zatáčky do druhé, jedna ruka netleská, ale zapojuje se do práce i s tou další. Na druhou stranu dvouplošník vážící tunu, v přímém letu není skoro třeba řídit, takže jsem měl furt nutkání si jen tak ruce odložit na strany kokpitu a prostě se jen kochat. A kochání v Kukurdovi možné je. Dokonce je vidět i dopředu. Přes hlavy Švecova a dál a dál a také kolem dokola, jak ztuhlý krk dovolí. Kokpit je velmi jednoduchý a prostorný, ale má vše co Ljotčik potřebuje.

Vzpomínám, že za Vlastenecké války s Po-2 létaly ženy, to asi něco vypovídá o Ruských ženách, já teda osobní zkušenost nemám, ale přesto mne ta země nějak láká. A po přečtení mého příjmení je jasné, že Ukrajinské pláně jsou mým genům blízké.

Ale zpátky k lítání. Motor Švecov točí pouze 1640 otáček maximálně a nesmí se točiti více, toto je potřeba hlídat. Jinak rychlosti nejsou příliš rozmanité, pohybujete se v rozmezí 90 – 120, ale né knotů, kilometrů samozřejmě. Nedá mi to nevzpomenout na film Nebeský louda, který jsem jednou v levných DVD pokoupil. Jedná se o příběh uzemněného ruského stíhače, ketrý nakonec může létat alespoň Po-2 a jak jinak, je s ním hrdinou. Musím to zkouknout znovu. Prostě pomaluotáčkový motor má své nezaměnitelné kouzlo a když si tak prdíte nad krajinou chtělo se mi zpívat “ sojuuz něrušííímij” a to upozorňuji, že rozhodně nejsem rusofil.

Konec kochání, pojďme na přistání, to vždycky překvapí. Prý to přistává samo a dle doporučení, spíše půjdu na hlavní kola. Překvapuje mne setrvačnost éra a docela to i klouže, ale přiblížení v pohodě, což mi dává naději, že i přistání bude ucházející, zavírám plyn. Tady pozor nutno hlídat páčku korekce, která je u plynu, aby si pilot s ní náhodou nehnul a Švecova neudusil za letu. Tak a podrovnávám, koukám na trávu – odhaduji výšku kol a najednou jedeme. Tomu se říká přistání s překvapením. Prostě najednou jsi na zemi a ani nevíš. Paráda, nic extra složitého. Dám si ještě jeden start ať vím, že to nebyla náhoda. Ten pocit, co mi to jen připomíná? No jasně Antonov. Ruská škola se nezapře a nějaké příbuznosti v pilotáži tam cítím. Symbolicky v Mladé Boleslavi právě jeden stojí vedle dráhy 23 ze které startujeme a tak braťja mají k sobě blízko. Znovu přistání a opět to samé, paráda. Jsem spokojen a vděčný za příležitost vyzkoušet si další legendu. Teď už zbývá otřít olej, který pětiválec velkoryse rozprašuje na levou stranu Kukurdy a uklidit ho do hangáru leteckého muzea.