Bod zlomu – only law that matters is gravity

.. ke čtení si pusťte muziku ..

Nedávno jsem na FB dával příspěvek jak silně na mne zapůsobil remake filmu POINT BREAK. Už původní verze z roku 1991 s Patrickem Swayze a tehdy mladým Keeanu Reewesem byla pro mne nějakým způsobem zásadní. Bořit zažitá pravidla, žít si po svém, užívat si života. Krása a lehkost dýchá z první půlky filmu. Nemohl jsem se ale smířit s tím, že v té druhé půlce dojde k tomu, že ze super hrdiny, který je lehkým padouchem se stane superpadouch. To mi nešlo pod nos a říkal jsem si, že tvůrci prostě potřebovali ten příběh dostat na tuhle zem. To se často děje. Protože kdyby to skončilo dobře, tak by na to nikdo nechodil nebo co…

Nová verze filmu vypadala z traileru velmi zajímavě. Už zasazení děje namísto “pouze” do prostředí uvolněných surfařů do světa univerzálních a extrémních multisportovců, kteří se za ně ale nepovažují. Svět, kde se skáče padákem, létá wingsuit, leze po skalách, sjíždí nezjízdné trasy na snowboardu a samozřejmě také surfuje, je pro mne nějakým způsobem neodolatelný.

“Point Break”, film, který mne tak silně zasáhl, že vůbec nevím, jak ho popsat, protože je určitě o neukočírovaném vnitřním dítěti, o mužích i chlapcích v nás. O cestě, které věřím i vnitřní moudrosti a kráse. A taky o tom, že z některé cesty stačí uhnout o milimetr a je z toho katastrofa namísto osvícení.

První setkání Bodhiho (padouch) a Utaha (hrdina – nebo je to naopak?) je na obrovské vlně, která se objevuje jednou za dlouhý čas. Aby se Utah coby agent FBI a novic, infiltroval mezi členy skupiny těchto unikátních sportovců – vrhne se to té největší vlny a málem se “zrakví” řečeno jejich slovníkem. Bodhi ho však zachrání, ale tím se vzdá sjetí této unikátní vlny, což mu pak bude chybět.

Následný rozhovor mezi těmato dvěma chlapama je absolutně esenční, kdy Bodhi říká “já si tě chlape pamatuju”. “Pamatuju si tvou reputaci” (extrémního sportovce). “More balls than tallent” Víc odvahy než talentu a možná i proto jsi byl tak dobrej. Ale tohle bylo jiný (myšlena situace na té obří vlně). “Tady jsi ztratil respekt, nebylo tam žádné napojení, nebyla v tom krása”.

Ukázka z filmu

… a oficiální trailer

Tohle mne vzalo přímo na komoru.
Proč?

Přece proto, jak silně je to pravdivé. Když danou věc dělám právě pro tu samotnou činnost, tak tam to napojení a krása vzniká jaksi samovolně a je jedno na jaké úrovni tu věc dělám (o těch základních se však moc netočí filmy). Když však spadnu do módu, že tu činnost už nedělám z čisté radosti z činnosti samé, ale pro jakýkoliv výsledek či účel, který přijde potom, (obdiv, prachy, uznání anebo získání místa u FBI jako v tomto filmu) tak jde všechno do hajzlu. Tam potom ta krása není, tam potom napojení chybí, tam potom chybí radost.

Sám jsem kolikrát podlehl tomu co je zatím a zapoměl, či nevnímal vůbec, anebo ne dost, to co právě dělám.

Tady nastává ten BOD ZLOMU. Tady se lámou životy a kosti. Tady se lámou vztahy. Tady mizí upřímnost. A je úplně jedno s jak vznešeným cílem pracuju. Jaký má smysl a kvalitu když někdo lže, aby se dostal na kobylku zločincovi. Sám se stává zločincem aspoň na chvíli a často přestane vnímat kde je hranice, jestli vůbec nějaká existuje. A tady to začíná být extra zajímavé. Ne neschvaluju krádeže ani zabíjení. Ale neschvaluju ani neupřímnost a to hlavně u sebe. A jak často jsem šel za vyšším cílem a při tom nebyl upřímný? Až příliš často. Chtěl jsem něčeho dosáhnout, chtěl jsem opravit či udržet vztah, těch situací bylo mnoho.

Nedělám si iluze, že teď už to dělat nebudu, ale to co funguje je návrat do přítomného okamžiku. Stále a znovu a znovu.

Děkuju Martinu Bohušovi a jeho “3 darům přítomného okamžiku” že mi to připoměl a Martin je shodou okolností velmi podobný jednomu chlápkovi z tohoto filmu:

Ta podoba:)

A ještě k tomu “More balls than tallent”

Nemůžeme ovlivnit kolik talentu máme. Co ale dělá rozdíl mezi talentovaným a mistrem, je praxe. To hlavní je v tom, kolik “tomu” dám. Těch talentovaných je spousta, ale mistrů je povážlivě málo. Kolik dáš – tolik dostaneš. Ne méně a určitě ne více. Platí ale to stoprocentně: čím víc dávám – tím líp se cítím. Ne každej bude lítat wingsuitem metr nad skalama. Ne každej bude sjíždět tu největší vlnu. Ale KAŽDEJ prolétává ty “svý” hory a sjíždí ty “svý” vlny. A pokud to dělám jak nejlíp umím, je to prostě ONO.