Vyhoření

clanek-vyhoreni

Vyhoření je dost aktuální téma naší “moderní” civilizace. S tímhle tématem se potýká spousta lidí a často slýchám, že jedinný důvod “proč to dělám, proč do té práce chodím, je výplata (většinou menší než by dotyčný chtěl), která je na konci měsíce”.

A na to mne opět napadá jedna věta od Cimrmanů: “A není to trochu málo Antone Pavloviči?”

Opravdu chci od života jen “ráno vstávat a večer jít spát”? O tomhle jsem snil jako kluk, že budu rád, když zaplatím složenky? Tohle je to dobrodružství?

clanek-vyhoreni

Jasně, z vyššího úhlu pohledu, je tu přístup totálního přijetí situace takové jaká právě je a následná spokojenost “as is”.

Ale ruku na srdce, (někdo i do kalhot) kdo tohle opravdu umí? Já přiznávám, že ačkoliv v tenhle princip absolutně věřím, tak ho neumím a v mezičase jdu raději krok za krokem za tím co mám rád.

Dneska bych se ale rád věnoval jinému aspektu vyhoření než jen pouze tomu, že vyhořím v tom co mne nebaví a v čem necítím svoje poslání ani radost. To je dost jasný a dá se předpokládat, že se to prostě dříve či později stane.

Co ale s tím, když se konečně někdo dostane k tomu co ho baví a přesto vyhoří? Co dělat, když si splním svůj celoživotní sen. Investuju tak mnoho času, energie, peněz a nakonec v tom svém snu sedím neštastný a prázdný?

Babo raď…

Když už k tomu dojde, tak to chce rozhodně pauzu. Já vím, že to nejde, že zase musim platit ty složenky a podobný důležitosti, ale pokud to neudělám, automaticky mne to hodí do kategorie lidí, o kterých jsem se zmínil o pár odstavců výše.

Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat ale to je asi tak vše co s tím můžeme dělat.

Hele, pauza je nutná. Nedá se říci zda má bejt den, týden nebo rok. Musí bejt taková, abych se zvládl restartovat. Z mé zkušenosti je to cca 6 týdnů. Ale pauza nemusí být nutně jen nečinnost, byť ta je velmi, velmi účinná a pokud ji zvládneme vědomě, je nesmírně efektivní.

Pauza může být i tím, že se přepnu do vědomého módu a jsem prostě u toho co dělám. To co dělám – dělám jako službu a ne pro zisk, ne pro sebe. To je velkej restart. Jediná číhošť, je, že je to potřeba dělat dostatečně dlouho a to “dostatečně” nemá přesnou defici.

Jediné co bych k tomu uměl říct, je, že prostě tak dlouho až se něco změní…

Vím, že to není moc potěšující a už vůbec ne utěšující.

Já ale nemám v úmyslu kohokoliv utěšovat. Na to máme kolem sebe spoustu lidí, kteří nám říkají: vždyť to není tak špatné. Koukni se to auto jaký máš. A kdybych se já měl jako ty, tak bych byl spokojenej.

Proč to teda nefunguje? Proč mi potom není líp?

Protože nejsem pravdivej k sobě.

JE TO TAK JAK TO JE! Nic víc a nic míň…

Konečně se taky můžu dostat k nějaké dobré zprávě: dá se tomu předejít. Jakkoliv je velmi snadné podlehnout dojmu, že už ani ta vysněná činnost není “to pravé”, nebo “to co to bývalo”, dá se tomu předejít.

Jednak tím, že tu činnost beru jako odměnu pro mně a jsem upřímně vděčnej, že to prostě můžu dělat.
Že ji beru jako službu světu a nikoliv, že svět slouží mně aby mne uspokojil. A hlavně tím, že tu věc budu dělat sám pro sebe.

V mém případě lítání. Uvědomil jsem si jak je nutné si skutečně naordinovat část dne a nejlépe to nespojovat s pracovním odpolkem na letišti, ale jen tak si vytáhnout dvouplošníka a jít se proletět. Jen tak pro tu radost z létání. Netrénovat. Nesnažit se, jen být a letět.

Kupodivu nakonec zjišťuju, že je to ten nejlepší trénink, který mi právě v mém životním tréninkovém plánu tak chyběl…

Opravdu nestačí (alespoň mně) lítat airshow a vyhlídky. Potřebuju lítat se mnou…

Jsem vděčnej, že jsem si to uvědomil včas a že to dělám.

Jak jste na tom vy?

A kdo chce letět se mnou, může, klikněte na obrázek:
eele-vyhlidka

eele-akro

A knížka:)
cover-nkr

Jan Rudzinskyj
Jan Rudzinskyj je aviatik, autor a mentor.
Milovník života ve všech podobách.
Levé křídlo světoznámé letecké akrobatické skupiny Flying Bulls podporované společností Redbull.
Je otec Terezky a žije s manželkou Karlou v Neratově v Lázních Bohdaneč.