Létání mě učí stát nohama na zemi

Jakou roli v tom hraje adrenalin?
Adrenalin je velká výzva. Vede nás totiž do přítomnosti, kdy najednou prožíváme život opravdu naplno, což se nám běžně moc neděje. Vždycky mě přitahoval, ale coby pilot už si jej raději odpustím. V letecké akrobacii si nemůžu dovolit se jím nechat přeprat. Naopak musím následovat pokyny vedoucího skupiny a také reagovat na vzduch, který je pokaždé jiný. Před vzletem mám svůj rituál, kdy na mě nikdo nesmí mluvit a já se prostřednictvím dechu vedu k naprosté soustředěnosti.

Už víte, že po vzletu může přijít hodně tvrdý pád…
Když jsem se v roce 2006 během letecké show na Vajnorském letišti v Bratislavě ve vzduchu srazil s kolegou a následoval můj pád z padesátimetrové výšky, splnil se mi jeden velký sen – konečně se ze mě stal slavný pilot. Pravda, v trochu jiných souvislostech, než jsem si přál.

Měl jste v té době pocit, že jste zkušený pilot?
Ne, a přestože šlo o chybu kolegy, já jsem tehdy měl silné ego, podporované mojí duchovní cestou. Se seberozvojem jsem začal v pětadvaceti a před nehodou, která se stala, když mi bylo šestatřicet, jsem pravidelně meditoval, cvičil tai-či a měl za sebou několik cest do Peru za šamany. Všechno mi vycházelo, ale chyběla mi hluboká pokora vůči životu. Prožíval jsem období duchovní pýchy, a tak jsem zaplašil i dvě silná varování.

O co šlo?
Prvním zdviženým prstem byl sen jen pár dnů před akcí, ve kterém mi bylo jasně řečeno, abych do Bratislavy nelétal. Tehdy se ve mně probudil vnitřní frajírek, který nehodlal akci zrušit, a vůbec mu nedocházelo, že tak potlačuje sám sebe. Druhé zastavení přišlo krátce před show, kdy během brífinku šéf naší skupiny rozhodl, že ve scéně, ve které jsem pokaždé létal já, tentokrát vystupovat nebudu. Moje ego, které chtělo být za každou cenu vidět, tuhle variantu neuneslo a prosadil jsem si, že bude po mém. A tak bylo…

Nehodu jste přežil. Jaké bylo dostat druhou šanci?
Po fyzické stránce jsem se i přes řadu zranění a nekončící operace dal nadstandardně rychle dohromady. Jen šest měsíců po nehodě jsem opět seděl v letadle. Moje uzdravení vyvolalo v mnohých obdiv, ne však ve mně samotném. Cítil jsem se neskutečně zrazený vesmírem, protože jsem měl do té doby pocit, že jsem nesmrtelný. Byl jsem naštvaný, ublížený a mnohokrát brečel nad otázkou, proč zrovna já. Naštěstí jednu moji část tenhle stav nebavil – a ta byla aktivní a postupně mě navigovala k rozhodnutí neotáčet se do minulosti, neplánovat, co bude za rok či deset let, ale žít momentem, který je právě nyní.

Jaký byl návrat z nemocnice domů?
Nelehký, protože zatímco před nehodou jsem byl ve vztahu já ten dominantní, najednou se role otočily. Žena, která byla donucena během mého léčení převzít plnou zodpovědnost za firmu i starost o naši dceru Terezku, díky těmto výzvám neskutečně vyrostla. Já na ni najednou neměl a přestal si věřit. A aby toho nebylo málo, brzy na to přišla další rána, kdy do té doby zdravá Terezka v pěti letech ohluchla.

Dokázali jste se jako rodiče semknout?
Bohužel ne. Terezčina nemoc nás paralyzovala a oba jsme se propadli hluboko do vlastních traumat. Nedokázali jsme spolu sdílet, co nás trápí, což nás nakonec definitivně rozdělilo. Já, abych nedal najevo svoji bolest, jsem se tehdy upnul na konstruktivní řešení situace a pořád hledal někoho, kdo dceři pomůže. Jen jsem tak ale utíkal před vlastní bezmocí. Postupně jsem se propadl do absolutního pocitu beznaděje a role oběti, protože, když budu upřímný, nelitoval jsem jen Terezku, ale i sebe.

Mohl jste se svěřit alespoň přátelům?
Zatímco o nehodě mi nedělalo problém mluvit, dokonce o ní napsat knížku Na křídlech racků, příběh Terezky jsem začal sdílet teprve před pár lety… Přitom už jí bude za pár měsíců osmnáct. Dlouho jsem mlčel, protože pro mě bylo tohle téma příliš bolavé, a možná jsem se i bál reakce okolí.

Co vám pomohlo dostat se ze dna?
Děkuji životu za létání, které mě dovedlo k pochopení, že nad těžké situace se občas vyplatí nadletět a podívat se na ně z větší perspektivy. Jen tak můžu vidět tu část, která všemu dává vyšší smysl. Také jsem se naučil být vůči sobě upřímnější. Pomocí pocitů v těle vnímám, kde a s kým je mi dobře. Dřív jsem se potkával s lidmi, se kterými jsem se tak necítil, ale něco jsem od nich chtěl – ať už šlo o byznys nebo ženu, se kterou jsem se chtěl vyspat… Dneska, když vnímám nepříjemné vnitřní napětí, otevřeně o tom mluvím a odcházím.

Uměl byste to i v případě létání?
Ač nerad, už si dokážu svůj život představit bez létání, ale doufám, že ten čas nenastane příliš brzy.

Jana vyzpovídala Iveta Vařečková